Zmrtvýchvstalý Ježíš se ukázal učedníkům několikrát. S trpělivostí těší jejich malomyslná srdce. Po svém vzkříšení dokonává “vzkříšení učedníků”. A oni takto Ježíšem pozvednuti, mění svůj život. Dříve k jejich proměně nestačilo mnoho Pánových slov a příkladů. Nyní, o Velikonocích, se děje cosi nového. A dochází k tomu ve znamení milosrdenství. Ježíš je pozvedá svým milosrdenstvím. A oni, takto obdařeni milosrdenstvím – omilosrdněni – sami se stávají milosrdnými. Je velmi těžké být milosrdní, pokud se nevnímáme jako omilosrdnění. (Papež užívá svůj oblíbený novotvar “misericordiati”, doslova omilosrdněni, který chce dát nový vnitřní náboj klasickému “omilostnění”. Vzhledem k tomu, že byl zanesen mezi italské novotvary, používáme jej rovněž v českém překladu. Pozn. překl.)
1. Omilosrdněni jsou především skrze tři dary: nejprve jim Ježíš přináší pokoj, poté Ducha a nakonec rány. Na prvním místě jim dává pokoj. Učedníky svírala úzkost. V obavách se uzavřeli do domu, ze strachu ze zatčení a z toho, že by mohli skončit stejně jako jejich Mistr. Nebyli však uzavřeni jen v domě, byli uzavřeni také ve svých výčitkách. Opustili a zapřeli Ježíše. Měli pocit, že jsou neschopní, neužiteční a pomýlení. Ježíš přichází a dvakrát opakuje: “Pokoj vám!” Nepřináší pokoj, který zvenčí odnímá problémy, nýbrž pokoj, který vlévá důvěru zevnitř. Není to povrchní pokoj, nýbrž pokoj srdce. Říká: «Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.» (Jan 20,21). Jako kdyby říkal: “Posílám vás, protože vám věřím.” Malomyslní učedníci jsou náhle usmířeni sami se sebou. Ježíšův pokoj jim dovoluje přejít od výčitky k poslání. Ježíšův pokoj vskutku probouzí poslání. Nespočívá v nerušenosti, v pohodlnosti, znamená vyjít ze sebe. Ježíšův pokoj je svobodný od uzavřeností, které ochromují, láme řetězy, jež uvězňují srdce. A učedníci se cítí být omilosrdnění. Vnímají, že Bůh je neodsuzuje, neponižuje, ale má k nim důvěru. Ano, věří v nás více, než my sami věříme v sebe. “Miluje nás více, než my milujeme sami sebe” (srov. sv. J.H. Newman, Meditations and Devotions, III, 12,2). Pro Boha není nikdo pochybený, neužitečný, vyřazený. Ježíš nám dnes znovu opakuje: “Pokoj tobě, který jsi vzácný v mých očích. Pokoj tobě, který jsi pro mne důležitý. Pokoj tobě, který máš poslání. Nikdo jej nemůže vykonat za tebe. Jsi nenahraditelný. A já v tebe věřím.”
Za druhé, Ježíš omilosrdňuje učedníky tím, že jim přináší Ducha svatého. Daruje ho na odpuštění hříchů (srov. v. 22-23). Náš hřích, praví žalm (srov. 51,5), je stále před námi. Sami jej nedokážeme zrušit. Jedině Bůh ho odstraňuje, jedině On nás ve svém milosrdenství nechává vyjít z naší nejhlubší bídy. Stejně jako tehdy učedníci, také my si potřebujeme nechat odpustit. Odpuštění v Duchu svatém je velikonočním darem, abychom vnitřně ožili. Prosme o milost přijmout, vzít za svou svátost odpuštění. A pochopit, že jádrem zpovědi nejsme my se svými hříchy, ale Bůh se svým milosrdenstvím. Nezpovídáme se proto, abychom byli zdrceni, ale abychom se nechali pozvednout. Máme toho velice zapotřebí, všichni. Máme toho zapotřebí jako malé děti, které po každém pádu potřebují, aby je tatínek zvednul. Také my často padáme. A Otcova ruka je připravena postavit nás na nohy a nechat nás jít dál. Tato jistá a spolehlivá ruka se nazývá zpověď. Je to svátost, která nás pozvedá, která nás nenechává plakat na zemi, na tvrdé dlažbě našich pádů. Je to svátost vzkříšení, čisté milosrdenství. A kdo naslouchá zpovědím, musí nechat pocítit vlídnost milosrdenství. To je to, co mají dělat zpovědníci: nechávat pocítit vlídnost milosrdenství Ježíše, který vše odpouští. Bůh opouští všechno.
Po pokoji, jenž očišťuje, a odpuštění, jež pozvedá, tu máme třetí dar, kterým Ježíš omilosrdňuje učedníky. Předkládá jim rány. Těmito ranami jsme uzdraveni (srov. 1 Pt 2,24; Iz 53,5). Jak nás však rána může uzdravit? Milosrdenstvím. V těchto ranách se – jako Tomáš – rukou dotýkáme toho, že nás Bůh miluje až do konce, že naše rány vzal za své, že na svém těle nesl naši křehkost. Rány jsou otevřenými průduchy mezi Ním a námi, které vylévají milosrdenství na naši bídu. Jsou to cesty, které nám Bůh rozevřel, abychom vstoupili do jeho něžnosti a dotykem ruky mohli zjistit, kým je On. A abychom již více nepochybovali o jeho milosrdenství. Když adorujeme a líbáme jeho rány, objevujeme, že každá naše slabost byla jeho láskyplností přijata. Děje se to při každé mši svaté, kde Ježíš obětuje své zraněné a vzkříšené Tělo. Dotýkáme se ho a On se dotýká našich životů. A nechává Nebe sestoupit do nás. Jeho zářící rány roztínají temnotu, kterou neseme uvnitř. A my, jako Tomáš, nacházíme Boha, objevujeme ho ve svém nitru a blízko a v dojetí vyslovujeme: «Pán můj a Bůh můj!» (Jan 20,28). Tady má všechno počátek, v milosti, v níž jsme omilosrdněni. Odtud se začíná křesťanská cesta. Pokud si naopak zakládáme na svých schopnostech, účinnosti našich struktur a projektů, daleko nedojdeme. Jedině tehdy, když přijmeme Boží lásku, budeme s to dát světu něco nového.
2. Tak to učinili učedníci: byli omilosrdněni a stali se milosrdnými. Vidíme to v prvním čtení. Skutky apoštolů vyprávějí, že «nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné» (4,32). To není komunismus, je to křesťanství v čisté podobě. A překvapuje to o to více, pomyslíme-li na to, že ti samí učedníci se nedlouho předtím dohadovali o oceněních a poctách, o tom, kdo je mezi nimi největší (srov. Mk 10, 37; Lk 22,24). Nyní se o všechno dělí, mají «jedno srdce a jednu duši» (Sk 4,32). Co udělali pro tuto změnu? Spatřili v druhém stejné milosrdenství, jaké proměnilo jejich život. Objevili, že mají společné poslání, že mají společné odpuštění a Ježíšovo Tělo. Dělit se o pozemská dobra jim v důsledku toho připadlo jako přirozené. V textu se o něco dále říká, že «nikdo u nich nežil v nouzi» (v. 34). Jejich obavy se rozptýlily při dotyku Pánových ran a nyní nemají strach z léčení ran těch, kdo jsou v nouzi. Protože v nich vidí Ježíše. Protože tam je Ježíš – v ranách potřebných.
Sestro a bratře, žádáš si důkaz, že se Bůh dotkl tvého života? Ověř si, zda se skláníš k ranám druhých. Dnes je den, v němž se máme ptát: “Já, který jsem tolikrát dostal Boží pokoj, jeho odpuštění, jeho milosrdenství, jsem také sám milosrdný k druhým? Já, který jsem se tolikrát sytil jeho Tělem, dělám něco proto, abych utišil hlad chudého?” Nezůstaňme lhostejní. Nežijme polovičatou víru, která dostává, ale nedává, která přijímá dar, ale nečiní se darem. Byli jsme omilosrdněni, staňme se milosrdnými. Neboť jestliže láska končí u nás samých, víra vysychá a stává se neplodným intimismem. Bez druhého se stává nevtělená. Bez skutků milosrdenství umírá (srov. Jan 2,17). Nechme se vzkřísit pokojem, odpuštěním a ranami milosrdného Ježíše. A prosme o milost stát se svědky milosrdenství. Jedině tak bude víra živá a život celistvý. Jedině tak budeme hlásat Boží evangelium, které je evangeliem milosrdenství.
Přeložila Johana Bronková
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-04/papezovo-kazani-o-milosrdenstvi.html