Snad každá řeholní rodina je spojena zvláštním poutem s několika světci, kteří jí jsou obzvlášť blízcí ať už z důvodu poslání, charakterových vlastností anebo přímou sounáležitostí. V naší kongregaci se každé ráno obracíme v jedné z invokací ke svatému Josefu – našemu nebeskému patronu. Řeholní předpisy a zvyky se postupem času i v našem společenství různě měnily a upravovaly, ale úcta k tomuto nebeskému ochránci od samého začátku trvá.
Mnoho poutníků do krakovských Lagievnik – svatyně Božího milosrdenství možná neví, že klášternímu areálu se donedávna říkalo „Josefov“, jak připomínal nápis nad vstupní branou. Volba patronátu pramení z vděčnosti za vybudování nového kláštera v roce 1893. Kongregace byla založena r. 1862 ve Varšavě, kde v té době panoval silný protináboženský tlak ze strany nadvlády carského Ruska. Proto sestry usilovaly o založení druhého kláštera v oblasti náležející k sice nesvobodnému Polsku, ale spadající pod nadvládu rakouskouherskou, tedy více nakloněnou ke vzniku nových náboženských společenství a aktivit. Nabízelo se královské město Krakov. První dům, který se zde podařilo sestrám získat, se nacházel v centru města. Nesplňoval však podmínky pro rozvoj díla Domů milosrdenství. A tak sestry s touhou v srdci a důvěrou v Boží pomoc hledaly dál. Z iniciativy knížete Lubomirského pak povstala fundace ve vesnici Lagievniky za Krakovem. Prostorný dvoukřídlový klášter z pálených cihel, tak jak ho známe dnes, byl určen k převýchově děvčat toužících po morální obnově. Dům měl do budoucna plnit úlohu domova pro mnoho zraněných, ponížených a hledajících duší, proto bylo potřeba zasvětit ho dobrému otci. Takového otce sestry spatřovaly ve sv. Josefovi, který zajišťoval ochranu, stabilitu a hmotné zázemí Ježíšovy rodiny.
Dnes je brána kláštera otevřena všem příchozím. Vstupem do areálu člověk opouští hlučné město a ocitá se v jakési oáze klidu a duchovního pokoje. Poté, co se nadechne a zvedne oči, zahlédne na prostranství mezi stoletými duby sochu svatého Josefa, pána domu. Toto označení se nebála použít jedna ze starších sester pracujících na vrátnici. Když v letech 2. světové války přijeli příslušníci gestapa a žádali přivolat Führera, sestra plná obav nejen o představenou, ale i osud celé komunity, tvrdila dokola stále to samé: „Stojí tu před vámi!“ A ukazovala přitom na zmiňovanou sochu svatého Josefa. Po nějaké chvíli gestapo stvrdilo, že se zajisté nachází v nějakém ústavu choromyslných a přestalo se o klášter dále zajímat.
Socha stojí před klášterem už více než sto let. Josef se dívá sestrám přímo do oken a ony se dívají na něj. Jak velmi důležité je dívat se v duchovním životě na vzor označený tolika přívlastky: spravedlivý, čistý, moudrý, statečný, poslušný, věrný … Ve všech těchto vlastnostech však Josef nezůstával statickým. Každodenní život prožíval v blízkosti Pána Ježíše, původce milosti, která proměňuje srdce, naplňuje dobrem, upevňuje v ctnostech, vlévá moudrost a věrnost. Josef byl na jedné straně mužem práce a na druhé straně oddaný kontemplaci.
Na půdě Lagievnického kláštera si můžeme spolu se sestrou Faustynou uvědomit, že klíčem a návodem na svatost podle vzoru sv. Josefa je právě každodenní život v blízkosti Pána Ježíše spolu s otevřeností na jeho milost, třeba i za pomoci slov: „Ježíši, důvěřuji Ti:“. Tento model není vyhrazen pouze zasvěceným, či vyvoleným osobám. Svatý Josef je jakýmsi universálním průvodcem, který přispívá svou pomocí těm, kdo padají pod tíží svých hříchů a chtějí povstat i těm, kteří již urazili delší úsek cesty ke svatosti a touží po plném sjednocení s Kristem. Je tu pro nás pro všechny jako otec.